MICHEL CAMILO (Dominikánská republika / Spojené státy)


HUDEBNÍ NOSIČE


11.05.2020 19:30  |  Dvořákova síň, Rudolfinum


25. Mezinárodní festival jazzového piana - sólové recitály

Prolog

Michel Camilo (Dominikánská republika / Spojené státy)


V sobotu 11. května 2020 vystoupí  v Praze v prologu  25. Mezinárodního festivalu jazzového piana – sólo recitály pianista Michel Camilo z Dominikánské republiky. V Praze se poprvé představil  v roce 2018 v Duo s Tomatitem. Tentokrát přijede se sólovým recitálem.

Část rozhovoru s pianistou Michelem Camilem, KTERÝ VEDL Milan Tesař z Radia Proglas:

Četl jsem, že k jazzu vás přivedla skladba Arta Tatuma v rádiu…

Ano, může za to můj bratranec, který sbíral jazzové desky a v té době měl v rádiu svůj dvouhodinový pořad. Já jsem cvičil svého Beethovena, Chopina a Bacha a v pauze jsem zapnul rádio a poslouchal jsem. Najednou tam začal hrát Art Tatum skladbu Three For Two, a já jsem se okamžitě zamilovat do jazzu a chtěl jsem se o této hudbě dozvědět víc. Z toho, co jsem znal předtím, se jazzu nejvíc blížilo boogie, které hrával můj strýc. Půjčil jsem si pro začátek několik desek od svého bratrance, a tak jsem poznal své oblíbence – Arta Tatuma, Oscara Petersona, McCoye Tynera a Billa Evanse. K těmto prvním vzorům posléze přibyly další inspirace jako Sonny Clark nebo Bud Powell. Když mi bylo sedmnáct, konal se v Santo Domingo obrovský festival u příležitosti otevření Národního divadla. Účastnili se jej také američtí hudebníci. Když jsem si během jedné pauzy sedl ke klavíru a začal hrát jazz, přišli američtí muzikanti ke mně a ptali se mě, kdo jsem a jak jsem se dostal k jazzu. Jeden z nich byl známý newyorský perkusista a ten mě pozvat do New Yorku, že mi předvede tamní klasickou i jazzovou hudební scénu. Já jsem se tedy v sedmnácti vypravil do New Yorku, on mě vzal do různých jazzových klubů a koncertních síní a já jsem si Spojené státy úplně zamiloval. Snil jsem, že bych mohl do Ameriky odjet jako postgraduální student nebo že bych mohl dokonce v New Yorku žít. A to se mi povedlo v roce 1979.

Studoval jste dlouho klasickou hudbu, byl jste členem symfonického orchestru. Využíváte tyto zkušenosti jako jazzový hudebník?

Klasická průprava mi při hře velmi pomáhá. Učil jsem se dvě různé hráčské techniky, které obě využívám. V New Yorku jsem chodil na soukromé hodiny k Jacobu Lateinerovi, který používal techniku Isabelly Vengerové. V Santo Domingu jsem se učil podle metody Leszetického. V New Yorku jsem se stal součástí velké komunity hudebníků a nikdo se mě tam neptal, jestli hraji klasickou hudbu, nebo jazz. Každého jen zajímalo, jak dobře hraju a jestli si s ním chci zahrát. Mimochodem jako skladatel mám na svém kontě tři klavírní koncerty. Třetí z nich měl premiéru loni v dubnu v podání Detroitského symfonického orchestru a na rozdíl od prvních dvou byl složen pro jazzové trio a symfonický orchestr. První dva byly pro sólový klavír a orchestr. První měl po celém světě už sto sedmnáct uvedení s účastí různých světových orchestrů.

Obdržel jste řadu významných ocenění – Grammy, několik Latin Grammy a další ceny. Která z nich je pro vás nejdůležitější?

Všechny mám rád. (smích) Ale moje nejdůležitější ocenění? Víte, Grammy, Latin Grammy i Emmy jsou důležité, protože výrazně urychlí vaši kariéru. Po jejich obdržení dostáváte pozvánky na spoustu koncertů po celém světě. Tyto tedy pomáhají v mezinárodní kariéře. Ale vážím si také čtyř čestných doktorátů, které jsem obdržel na různých univerzitách. Jeden z nich jsem dostal v Bostonu na Berklee College of Music. To je pro mne zvlášť důležité proto, že moje první jazzová škola – žil jsem tehdy ještě v Santo Domingu – byl právě korespondenční kurs pořádaný Berklee College of Music. Přímo v Bostonu jsem nikdy nestudoval, ale v roce 2000 mě ocenili čestným doktorátem. Poprvé jsem na Berklee přijel už jako hostující profesor. Učil jsem tam tři roky po sobě mimo jiné skladbu a improvizaci a bylo to velmi plodné období. Někteří mí tehdejší studenti se od té doby velmi dobře uvedli na světové scéně. Jsou to například Esperanza Spalding, japonská pianistka Hiromi nebo Ruslan Sirota, spoluhráč Stanleyho Clarkea. Na všechny jsem velmi hrdý.

Zajímáte se stále ještě o hudební scénu Dominikánské republiky?

Ano. Já považuji svůj talent za velký dar od Boha. Jsem za něj vděčný a snažím se jej předávat dál a pomáhat mladým lidem z Dominikánské republiky plnit jim jejich sny. Už deset let spolupracuji s Berklee College of Music v rámci fondu Michel Camilo Scholarship. Ten podporuje mladé studenty, kteří se chtějí věnovat jazzu, a umožňuje jim studovat.

Celý rozhovor vyšel v časopisu Harmonie v říjnu 2018

vstupenky zde


PARTNEŘI

logo - Magistrát hlavního města Prahy
logo - Ministerstvo kultury ČR
logo - Městská část Prahy 2
logo - Městská část Prahy 1
logo - Městská část Prahy 4
logo - Městská část Prahy 11
logo - Městská část Prahy 5
logo - Městská část Prahy 6
logo - Raiffeisen Leasing
logo - Art District Prague 7

Loading…